Pro někoho možná otřepaná fráze, ale ona se na začátek prostě hodí. Česko je hrdým národem pivařů. Bezesporu i mnohých pivařek. Podle dat evropské organizace The Brewers of Europe za rok 2017 čítala průměrná spotřeba piva na českou hlavu 276 půllitrů. V celoevropském žebříčku nám patřilo prvenství a další národy se řadily se slušným odstupem. Nejsme ale jen slušní pijáci. První příčku jsme obsadili i ve výrobě piva – na hlavu to dělalo 384 půllitrů – protože co si uděláš, to si taky vypiješ, no ne?

Pivo na každém rohu

Při potulování se městem či vesnicí, kde je šance ještě mnohonásobně vyšší, s jistotou narazíte ne na jednoho, ale rovnou na celou skupinu chlápků s viditelně vyčnívajícím břichem, čti pupkem. Říká se sice “nesuď knihu podle obalu”, v tomto případě spíše člověka podle břicha, ale stejně – komu z vás by hlavou neproběhlo “no jo, pivař” nebo “ten jde určitě na jedno”? Nalijme si čistého piva. Podobně je to i s hospodou. I sebemenší obec tu svou pravděpodobně má a pokud ne, ta vedlejší ji má stoprocentně. 

Jedna usedlost na Frenštátsku téhle matice dává za pravdu. Na pár stovek obyvatel tady připadá jedna letitá hospoda. U Bačů se jmenuje. Byť zvenčí nedávno zvelebená, uvnitř je to stále ta zatuchlá putyka zahalená do cigaretového kouře. Centrem dění je celodřevěný bar s pípou a pár policemi na zadní zdi. Na čepu je Radegast, desítka s dvanáctkou, a kofola. Lakované police jen stěží drží tíhu litrových lahví zelené, vodky, rumu a pro fajnšmekry staré myslivecké. Na straně si lebedí pár třetinek s čistou vodou. Pokud má výčepní dobrou náladu, nabídne vám i něco k snědku – vesměs tyčinky, brambůrky nebo solené arašídy – z proutěného košíku. Nic světoborného. Ale místním jedno lokální ke štěstí stačí. 

Naproti tomu města, především ta velká, se o zákazníky doslova přetahují. A ono to tak vlastně bylo vždycky. Člověk by řekl, že před třiceti, padesáti lety, ta konkurence nebyla. Díky výkladům profesorů na škole máme minulost naší země uchovanou pod nálepkami “chudoba” a “ničeho nebylo” a “nic nám nedovolili” a “vždyť byla válka”. Historie ale sahá mnohem dál. 

Pivní prvotina v českých zemích

Pivo jako tekutý chléb. Opět klišé, opět směrodatné. Pivo představovalo nápoj plný živin a tělu i duchu prospěšných látek. Lidé věřili i v jeho ozdravné schopnosti. Z krajů velké Mezopotámie, která kvetla ještě v dobách před Kristem, se umění vaření piva rozšířilo napříč světadíly. Ještě než se čas překlenul přes hranici před a našeho letopočtu, objevili se u nás první “sládci” v podobě keltských kmenů. Tehdy byla receptura jednoduchá a například použití chmele do ní nepatřilo. To se ale změnilo s příchodem Slovanů. Prvotina chmeleného nápoje se na území dnešního Česka objevila v roce 933 v Břevnovském klášteře. A tradice pokračovala, když v roce 1088 král Vratislav II. z rodu Přemyslovců zahrnul do desátků svých poddaných právě chmel. 

V roce 1298 v Černé Hoře vznikl jeden z prvních pivovarů u nás. Z jihu Moravy se počátky pivní tradice přesunuly na jih Čech a na svět přišel další pivovar, tentokrát Bohemia Regent v Třeboni. A pak další, další a další. Pivo se začalo vařit napříč celou republikou a odvážlivců, kteří se rozhodli založit podnik, přibývalo. Prvně to bylo co století, to pivovar, zanedlouho jich za tu dobu bylo deset. Za dob Československa existovalo okolo pětistovky pivovarů. Vývoj (nejen) odvětví pivovarnictví přerušila světová válka. Hospodářství se ale opět postavilo na nohy a než se člověk nadál, komunisté se stáhli zpět na východ, přišlo 21. století a boom minipivovarů. Ale o tom až jindy. 

“Národ pivařů,” Evropa v datech
“První republika – pivní republika!,” Český statistický úřad
“České pivo – historie a současnost,” Sdružení přátel piva

20/11/2023